wz
.
 

.


Karel Jaromír Erben

(07.11.1811 - 21.11.1870)

Český básnik a historik, prvý archivár mesta Prahy a hlavný predstaviteľ českej romanticky orientovanej literatúry, ktorý  zbieral ľudové piesne a rozprávky.

 Poklad
I

Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
s věže pak slyšeti zvuky
hájem a sousední vískou.
Není zvuk to zvonka jemný,
tratící se v blízké stráně:
dřevatě to rachot temný,
zvoucí lid do chrámu Páně.

A tu z vísky k boží slávě
vzhůru běží zástup hojný:
veský lid to bohabojný,
a dnes Velký pátek právě.

V chrámě truchlo: holé stěny;
oltář černá rouška kryje,
na roušce kříž upevněný;
v kůru zpívají pašije.

A hle! co se bělá v lese,
v černém lese za potokem?
Nějaká to veská žena,
ana v náručí cos nese.
I jde rychlým žena krokem,
svátečně jsouc oblečena,
tam tou strání za potokem -
pacholátko malé nese.
Běží žena, dolů běží,
pospíchá do chrámu Páně:
tuť nablízku lesní stráně
kostel na pahorku leží.
A v úvale ku potoku
náhle ubystřuje kroků;
neb jak větřík volně věje,
z kostela slyšeti pění:
v kůru tam se právě pěje
Krista pána umučení.
Běží, běží podle skály:
"Co to? mám-li věřit oku?
což mě moje smysly šálí?"
Stane, ohlíží se kolem -
rychle kroky zpět obrací,
stane zase, zas se vrací -
"Tam ten les, a zde ty klesty,
tamto vede cesta polem -
vždyť jsem nezbloudila s cesty!
Bože, co se se mnou děje!
což zde nejsem u kamena?
jaká se tu stala změna!"
Zase stojí, zase spěje,
celá jsoucí udivena,
oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
"Bože, jaká to tu změna!"

Tu, kde z divokého klestu,
od kostela tři sta kroků,
veliký čněl kámen v cestu,
co se nyní jeví oku?
Jeví se tu ženě, jeví
vchodem vršek otevřený -
vysvětliti sobě neví -
kámen v cestu postavený,
postavena celá skála,
jak by od věků zde stála.
Jeví se tu, jeví ženě
chodba pod zemí, co síně
vyklenutá ve křemeně;
a tam, klenba kde se tratí,
v tmavém pahorku klíně,
jakýs plamen znamenati.
I hoří to jasnoběle
jako v noci svit měsíčka;
i zaplává rudoskvěle
jakby západ to sluníčka.

I vidouc to žena žasne
a ke vchodu až pokročí,
a zastíníc dlaní oči,
hledí v ono místo jasné.
"Bože, jak se to tam svítí!"
Oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
"Jak se to tam divně svítí!
Což to asi může býti?"
Dále jíti však se bojí,
hledíc tam, a venku stojí.

A co váhá a co stojí,
v klenbu patříc neustále,
mizí bázeň za pohledem,
zvědavost ji pudí předem,
a žena se béře dále.
Krok za krokem - a vždy dále
mocně ji to jíti pudí;
krok za krokem - a ve skále
jen se spící ohlas budí.
A čím dál přichází žena,
stále divná roste záře.
Jižjiž končí se sklepení:
avšak žena omráčena
rukou zakrývá si tváře,
přímo patřit možné není.
Vidí, vidí - co zde vidí,
kdy to viděl který z lidí?
Tolik krásy, tolik blesku
mní uzříti jen v nebesku!

Dvéře tu jsou otevřeny
do nejskvělejšího sálu;
zlatem jen se svítí stěny,
strop rubíny vyložený,
pod ním sloupy ze křišťálu.
Z obojí pak strany dveří
na podlaze mramorové -
kdo neviděl, neuvěří -
hoří, hoří dva ohňové;
dva ohňové tuto hoří,
nic jich blesku neumoří:
nade stříbrem po levici
lunou oheň vzhůru plane,
nade zlatem po pravici
sluncem pláti neustane.
Planou ohně, jizba plane,
obalena září jasnou;
a dokud tu poklad stane,
plamenové nevyhasnou,
nic jich blesku neumoří.

Na prahu tu žena stojí,
celá stojí oslepena;
oči pozdvihnout se bojí,
nemůž zříti do plamena.
Na levici dítě nese,
pravou levé mne si oko;
a když trochu ohlídne se,
osmělí a vzpamatuje,
vzdychne sobě přehluboko
a tak v duši své rokuje:
"Milý bože, co já zkusím
na tom světě nouze, hladu!
Bídně život chránit musím -
a zde tolik těch pokladů!
Tolik stříbra, tolik zlata
v podzemní tu leží skrejši!
Jenom hrstku z té hromady -
a byla bych bohata
a byla bych nejšťastnější,
já i moje dítě tady!"

A co myslí, a co stojí,
ohroženější se stane;
svatým křížem se ozbrojí
a jde, kde to běle plane.
Jde a stříbra kousek zdvihne,
avšak zase tam položí;
zdvihne zas a je prohlíží,
jeho blesk a jeho tíži -
a zdali je zas položí?
Ne, již v klíně jí se mihne.
A zdařením tím smělejší:
"Jistě toto prst je boží,
poklad ukázal mi v skrejši,
chce, byla bych oblažena:
i zhřešiti bych musela,
bych jím pohrdnouti měla!"

Takto k sobě mluvíc žena,
chlapce na zem s ruky složí,
klekne a klín rozestírá,
chutě z hromady nabírá
a do klína stříbro skládá:
"Jistě toto prst je boží,
jenž nás obohatit žádá!"
Béře, béře ze hromady -
klín již plný, sotva vstává,
ještě v šátek sobě dává,
tak ji mámí stříbra vnady!
A když již chce odtud jíti:
ach zd eještě pacholete!
Jak je ke vší tíži vzíti?
Pacholátko již dvouleté;
vysypati zase štěstí
nezdá se jí dobré býti;
obého pak nemůž nésti.

A hle, stříbro matka nese!
Dítě se tu na nitřese:
"Mama!" volá, "mama, mama!"
chytajíc ji ručinkama.
"Mlč, synáčku! Mlč, mlč, hochu!
Počkej tuto jenom trochu,
hned tu zase bude mama!"

A již běží, síní běží,
již i síně za ní leží;
přes potok, po stráni k lesu
spěchá žena ve svém plesu.
A než malá ušla chvíle,
prázdná zpátky zas pospíchá;
a ve potu, sotva dýchá,
stane zase již u cíle.

A jak vítr zlehka věje,
z kostela slyšeti pění:
v kůru tam se právě pěje
Krista Pána umučení.

A jak síní v jizbu spěje:
"Haha, mama! Haha, mama!"
radostně se dítě směje,
potleskujíc ručinkama.

Nedbátě však matka na to,
běžíc ve stranu protější:
kovu blesk je jí milejší,
z kovů nejmilejší zlato.
Klekne a klín rozestírá,
chtě z hromady nabírá
a do klína zlato skládá.
Klín již plný, sotva vstává -
ještě v šátek sobě dává!
Ó jak jí tu srdce skáče,
jak je svému štěstí ráda!

A když zlato matka nese,
dítě se tu na ni třese,
třese a žalostně pláče:
"Mama, mama! Ach, ach, mama!"
chytajíc ji ručinkama.
"Mlč, synáčku! Mlč, mlč, hochu!
Počkej jenom ještě trochu."
A k dítěti se nakloní
a do klína rukou sáhne,
dva peníze ven vytáhne,
o peníz penízem zvoní:
"Hlehleď, co to má maminka!
Cincin! Slyšíš, jak to cinká?"
Avšak dítě stále pláče -
jí srdce radostí skáče.

A do klína opět sáhne,
plnou zlata hrst vytáhne,
vloží dítěti do klínka:
"Hlehleď, co ti dá maminka!
Mlč, synáčku! Mlč, mlč, hochu:
cincin! Poslyš, jak to cinká!
Počkej jenom ještě trochu,
hned se vrátí zas maminka.
Hrej si pěkně, hrej, děťátko,
počkej ještě jen drobátko."

A již běží, síní běží,
na dítě se neohlíží;
a již síně za ní leží, již se ku potoku blíží;
přes potok, po stráni v plesu
drahý poklad nese k lesu,
a již stojí s ním před chýží.

"Hoj ty chýže, sprostá chýže,
brzy měj se dobře tady!
Což mě k tobě nyní víže?
Nenalézám v tobě vnady!
Půjdu pryč ztěch tmavých lesů,
z té otcovské střechy chudé;
jinde štěstí své ponesu,
jinde moje bydlo bude!
Půjdu, půjdu z toho kraje,
radostná mi odtud cesta,
půjdu, když mi štěstí zraje,
do velkého půjdu města;
koupím sobě země, hrady,
co paní mě budou ctíti:
měj se dobře, chyžko, tady,
nebuduť já v tobě žítí!
Nejsemť již ta chudá vdova,
péči nesouc v noci ve dne:
ejhle v klínu -," na ta slova
s potěšením tam pohledne. -
Ó kéž byla nepohledla!
Leknutím tu celá zbledla,
leknutím se třese celá,
div na místě neomdlela.
Vidí, vidí - ha, co vidí,
sama tomu sotva věří!
Do zpukřelých vrazí dveří,
vrazí, kde truhlice byla,
v kterou stříbro uložila.
Strhne víko - ha, co vidí!
Pro vši víru dobrých lidí,
jaká opět nová rána!
Místo stříbra jen - kamení,
v šátku pak a ve svém klínu,
ó přehroznéť to mámení,
místo zlata - samou hlínu!
Čáka všecka rozšlapána! - -

Nehodnatě štěstí byla,
požehnání neužila.

II

A když takto rozdrceně
s bolestí tu ztrátu nese,
probodne to srdce ženě,
vzkřikne s hrůzou vyděšeně,
vzkřikne až se chýže třese:
"Ach dítě! Mé dítě drahé!"
"Dítě drahé - drahé - drahé!"
zahučelo v hustém lese.

A ve hrozném předtušení
běží žena - ach neběží,
letí, letem ptáka letí,
lesem, strání ji viděti,
tam kde klamné našla jmění,
k vršku, na němž kostel leží.

Od kostela větřík věje,
cožpak neslyšeti pění? -
Krista Pána umučení
v kůru tam se již nepěje.

A když přišla ke sklepení,
haha, jaké pohledění!
Haha, z divokého klestu
tři sta kroků od kostela
veliký ční kámen v cestu!
A kde síně? - Ta zmizela!
Zmizela i v cestě skála,
jak by nikdy zde nestála.

Ha, jak se tu žena leká,
jak se děsí, volá, hledá!
Jak po tom pahorku těká,
těmi klesty, na smrt bledá!
Ha, ty zraky zoufanlivé,
ústa siná nad mrtvolu!
Hle, jak přes to křoví divé
běží - pádí tamto k dolu!
"Běda, běda, zdeť to není!"
Tělo klestím rozervané,
nohy trním probodané -
darmo všecko klopotění,
vchodu již nalézti není!

A znovu se žena děsí,
úzkost hrozná ji uchvátí"
"Ach, kdo mně mé dítě vrátí!
Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?!"

"Tu pod zemí jsem, hluboko!"
hlas tichounký větrem šumí,
"nespatří mne žádné oko,
ucho mi neporozumí.

Blaze tu pod zemí, blaze,
beze jídla, beze pití,
na mramorové podlaze,
ryzí zlato v klínku míti!

Noc a den se nestřídají,
nikdy nejdou spat očinka"
hraji si tu pěkně, hraji -
cincin! Slyšíš, jak to cinká?"

Avšak žena znovu hledá -
darmo! A znovu se děsí,
zoufale se na zem vrhá,
vlasy sobě s hlavy trhá,
zkrvavena, na smrt bledá"

"Ach běda mi! Běda, běda!
Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?
Kde tě najdu, dítě drahé?!"
"Dítě drahé - drahé - drahé!"
blízkými to hučí lesy.

III

Mine den, i druhý mine,
dnové v týden se obrátí,
z týdnů měsíc se vyvine,
až i léto počne pláti.

Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
co den znějí zvonka zvuky
hájem a sousední vískou.
Tu nahoře, když se zrána
ke mši zvonečkem pozvoní,
přede stánkem nebes pána
zbožný rolník čelo kloní.

Aj, kdo zná ji, tu osobu
se sklopenou k zemi tváří?
Svíce zhasly na oltáři,
ona klečí po tu dobu.
Zdáť se, ani že nedýše -
líce a rty zesinalé -
ach toť se tak modlí tiše!
Kdo to? - Nevím, tuším ale.
Když po svaté však oběti
chrámové se zamknou dvéře,
těmi buky ji viděti,
ana se s pahorku béře.
Béře, béře se pomalu
stezkou vinoucí se v klestu
po šedivou tamo skálu,
kde ční kámen velký v cestu.
Tu si vzdychne přehluboko
a do dlaně čelo sklopí:
"Ach mé dítě!" - a již oko
v slzách kanoucích se topí.

Nešťastnáť to z chýže žena,
vždycky smutná, vždycky bledá,
vždycky těžce zamyšlena:
od rána až do soumraku
nikdy jasno v jejím zraku,
v noci pak žel spáti nedá.
A když opět na úsvitě
traplivé opouští lože:
"Ach mé dítě, drahé dítě!
Ach běda mi! Běda, běda!
Odpusť, milostivý bože!"

U plynulo léto celé,
jeseň, zima uplynula -
nezmírněno v srdci žele,
slza v oku nezhynula.
I když výše slunce stálo,
rozehřávši zemi znova:
úst k úsměchu nerozhřálo,
stáleť ještě pláče vdova.

IV

A slyš, shůry mezi buky,
z kostelíčka s věží nízkou
rachotící slyšet zvuky
hájem a sousední vískou.
A hle, vzhůru k boží slávě
běží z vísky zástup hojný,
veský lid to bohabojný -
a dnes Velký pátek právě.

Jemně jarní větřík věje,
větrem pak slyšeti pění:
v kostele se zase pěje
Krista Pána umučení.

A tou strání ku potoku
žena od lesa se blíží.
Co zdržuje dnes ji v kroku? -
Ach, památka dne a roku
hořem kroky její tíží!
Blíží, blíží se znenáhla,
a již skály té dosáhla.

A hle, co se jeví oku?
Tu, kde z divokého klestu,
od kostela tři sta kroků,
veliký čněl kámen v cestu:
vchodem vršek otevřený,
kámen v cestu postavený,
kámen i ta celá skála,
jak by tak od věků stála.

A žena se toho leká,
hrůzou se jí vlasy ježí:
celou tíží na ní leží
zármutek a vina její.
I děsí se - však nečeká,
a ve strachu a v naději
skokem síní známou běží,
síní jdoucí pod skálu.

A hle, dvéře otevřeny
do nejskvělejšího sálu;
zlatem jen se svítí stěny,
strop rubíny vyložený,
pod ním sloupy ze křišťálu.
A s obojí strany dveří
na podlaze mramorové
plápolají dva ohňové:
nade stříbrem po levici
lunou oheň vzhůru plane,
nade zlatem po pravici
sluncem pláti nepřestane.

A žena se s hrůzou blíží
a ve strachu a v naději
tu po jizbě se ohlíží.
Snad ji vábí stříbro, zlato? -
Ach, již ona nedbá na to! -
"Haha, mama! Haha, mama!"
Ejhle dítě, dítě její,
po celý rok oplakané,
potleskuje ručinkama!

Ale v ženě není dechu
a hrůzou se celá třese,
a v zoufanlivém spěchu
chopíc dítě do náručí,
dlouhou síní odtud nese.

A třesk, třesk! Huhu! to hučí
jí v patách ve vrchu klíně;
praskot hrozný, vichr skučí,
zem se třese, hluk a lomoz -
jí v patách se boří síně!
"Ach, rodičko boží, pomoz!"
v úzkosti tu volá žena,
zpět pohlédnouc poděšena.

A hle, jaká zase změna!
Ticho všecko, a tu z klestu
veliký ční kámen v cestu;
vše jak jindy spořádáno,
po vchodu památky není:
právěť nyní dozpíváno
Krista Pána umučení.

Ale v ženě není dechu
a hrůzou se celá třese,
a ve zoufanlivém spěchu
dítě svoje odtud nese,
nese a na ňádra tlačí,
jako by se o ně bála;
běží, sotva dech jí stačí,
ač daleko za ní skála;
běží, aniž se ohlíží,
tam tou strání blíže lesu,
a ve strachu a ve plesu
stane v chudé lesní chýži.

Ó jaké tu vzdává vroucí
bohu svému žena díky!
Vizte ty slzy kanoucí!
Jak to dítě k sobě vine,
líbá čelo, ručky, rtíky,
a zas k ňadrám je přitiská,
jak celá v rozkoši plyne!

A hle, co se v klínku blýská?
Co to znělo? - Ryzí zlato!
To zlato, jež loni byla,
aby dítě si pohrálo,
jemu v klínek položila.

Avšak ženu vábí málo,
co ji tolik hoře stálo!
Stáloť ji, ach, slzí mnoho;
leč děkujíc bohu za to,
touže drahé tiskne děcko.
Hořceť zakusila toho:
žetě velmi málo zlato,
avšak dítě nade všecko!

V

Dávno kostelíček zbořen,
umlkly již zvonka zvuky;
a kde někdy stály buky,
sotva jaký hnije kořen.

Stařec mnoho pamatuje,
mnohoť i dozrálo hrobu:
avšak lid si ukazuje
ještě místa po tu dobu.

A když večer pohromadě
mládež za mrazu sedává,
rád stařeček povídává
o vdově a o pokladě.

Na stránkach DIELA K.J.Erbena je použitá hudba urobená v MIDI -  autor: Jan Bejček, kontakt na neho: jan.bejcek@seznam.cz : webová stránka: http://www.geocities.com/jan_bejcek/  .

KYTICE 

KLIKNITE A ČÍTAJTE!

Poklad Vrba

ROZPRÁVKY

Lilie Štědrý den Tři zlaté vlasy děda vševěda
Vodník Záhořovo lože Jirka s kozou
Zlatý kolovrat Věštkyně Dobře tak, že je smrt na světe
Polednice Holoubek Rozum a štěstí
Svatební košile Hrnečku vař a Řípka

Moje
  webové stránky

 Cezmín: http://cezmin.wz.cz 
 Vianoce:
http://vianocesk.ic.cz
 Svadba:
http://svadbask.unas.cz  
 Bylinky:
http://bylinky.czweb.org  
 Čas Vianoc:
http://vianocesk.wz.cz  
 Cintorín:
http://cemetery.zaridi.to  
 Bábiky:
http://svetbabik.czweb.org 
 
Slovania: http://slovania.czweb.org 
 Pani Príroda:
http://eufrosyne.wz.cz 
 Jánska noc:
http://cbjanskanoc.ic.cz 
 Veľká noc:
http://velkanoc.czweb.org 
 Gloria Polo:
http://gloriapolo.czweb.org  
 Moji psíkovia:
http://mikinka.czweb.org   
  Milujem pani P... :
http://eufrosyne.wz.cz 
Veľkonočné sviatky: http://velkanoc.czweb.org 
 Michal Krpelan:
http://michalkrpelan.wz.cz 
 Cezmín ker  a alias:
http://cezmin.czweb.org  
 Aishwarya Ray z Indie:
http://aishwarya.wz.cz  
 Horné Chlebany :
http://hornechlebany.unas.cz 
 Rádioamatérstvo  : http://cbrsk-chlebany.unas.cz
 
 Múdra ako rádio:
http://www.mudraakoradio.euweb.cz 
 CB Fan rádioklub Slovakia-CBRSK Chlebany:
http://cbrsk.euweb.cz 
 Blog Jánska noc a iné:
http://www.cbjanskanoc.webovastranka.sk
 
 Webové stránky, ktoré som urobila iným zdarma
 
Pes Buldog english: http://ruda-etuda.czweb.org
 Olympionik:
http://olympionikholub.wz.sk
 Sedmičkári:
http://rannisedmicka.wz.cz
 Práva dieťaťa:
http://dieta.czweb.org

Späť  Dopredu

 

[ Späť | Obnoviť | Dopredu ]


Design Cezmín Slovakia 2006 Web:http://cezmin.czweb.org

 

BARBORKA 
A L G A Y E R O V Á
Volám sa B A R B O R K A    A L G A Y E R O V Á a narodila som sa 24. 7. 1996. 
Mám Downov syndróm, tak sa mi slovne trošku ťažšie vyjadruje  a preto čo cítim a prežívam sa snažím vložiť do obrázkov.  S maľovaním mi pomáha maminka.
Mala som svoje práce už na štyroch výstavách.
Prvá v roku 2001 pod názvom UROBME SI RADOSŤ.
Druhá v máji 2004 - ŽITNOOSTROVSKÉ PASTELKY, kde som získala aj diplom za víťaznú prácu.
V júli 2004 som mala samostatnú výstavu vo výstavnej sieni MILÉNIUM TOWER v Bratislave, pod názvom "DARUJEM VÁM SLNIEČKO". Okrem toho som dostala v septembri 2004 diplom za siedme miesto v medzinárodnej súťaži - "NAJKRAJŠÍ MAĽOVANÝ OBRÁZOK".
R. 2005 - V celoslovenskej súťaži - "NÁVRH NA OBÁLKU KNIHY" - v marci 2005  som získala 3. miesto.
Ďalšou bola spoločná výstava s maminkou, pod názvom "POHLADENIE DUŠE"  v Senci (mesto v ktorom žijem). Výstava trvala do 30. 4. 2005.  V máji 2005 - ocenenie v súťaži  "GALANDOVA MATKA"  - téma:  "Rodina".
R. 2006 - výstava v Bratislave .  T- Gallery .
R. 2007 - "FAREBNÉ SNENIE"  - Malá galéria Akcent - Nitra.  Doteraz najúspešnejšia výstava.
Kontakt na mňa: E-mail: algayero@stonline.sk

Vtáčik

Moje obrázky si pozrite na stránočke: Amatérska obrazárna:  http://www.ao.cz/vystava.php?id=201
Prajem Vám všetkým veľa zdravia a radosti, akú mám ja pri maľovaní.

Barborka a moja mamina Mária Algayerová